A

Akord Club
[bbs9603]

B

Big Beat Club
[bbs9612]
Bodláci
[bbs9701]

C

Crazy Boys
[bbs9610]
EP Hi-Fi
[bbs9609]

F

FAPS Orchestra
[bbs9605]

H

Hajaja
[bbs9612]

K

Komety
[bbs9608]

N

New Comets
[bbs9608]
Rocky Eagles
[bbs9612]

S

Samuels Band
[bbs9604]
Sedláček, Pavel
[bbs9609]
Sputnici
[bbs9606]
Stíny
[bbs9701]
Studijní skupina big beatu
[bbs9609]
Synkopy 61
[bbs9611]

V

Volek, Michael
[bbs9610]

Bigbeatové šlápoty č.1[Rock &Pop, 1996/1]

(OBRAZY Z ROCKOVÝCH DĚJIN ČESKÝCH)

ROCK'N'ROLLOVÁ PREHISTORIE

Američani v Plzni

Bylo by jistě přehnané tvrdit, že americká hudba a kultura se dostala do Čech díky mocenským choutkám Hitlerovým, avšak jedno je jisté: Druhá světová válka zavála americké vojáky do Evropy, mimo jiné i do Plzně. A kde byli američtí vojáci, tam byla taky americká muzika. Po kanónech a granátech tak Plzní duněly údery bubnů a synkopované výkřiky saxofonů.

To bylo nevídané. Vždyť pořádnou americkou kapelu nebylo možné v Čechách vidět ani za války, ani před ní. Do Plzně se začali stahovat potápkové z Prahy a učili se tancovat boogie woogie a jitterbug. Holky tu hledaly štěstí a po Praze se brzy vyprávělo, jak to v Plzni chodí. Od Američanů v Plzni se hodně naučili mnozí. Třeba Frank Towen, jeden z našich nejvýznamnějších pop-tanečníků, učitelů a choreografů, nebo Karel Vlach. Vlach se dokonce nastěhoval do plzeňského hotelu Slovan na šest neděl a usilovně okukoval, opisoval a odkupoval ty nejaktuálnější jazzbandové praktiky.

Graeme Bell v Praze

V roce 1947 se do Prahy sjeli mlaďoši z různých koutů světa. Konal se tu Světový festival demokratické mládeže. Ten, kdo sestavoval australskou delegaci, měl šťastnou ruku. Její součástí byl orchestr pianisty a skladatele Graeme Bella. Bellův orchestr hrál skutečně bytelně a jeho repertoár představoval něco jako nenásilný výchovný koncert. Provedl posluchače neworleánským jazzem v podobě aktuálního dixielandového revivalu. Méně zasvěcení posluchači si mysleli, že poslouchají autentické Američany. Poselství synkop Bellova orchestru bylo přijato s nadšením publikem i dobovou kritikou (Emanuel Uggé, Lubomír Dorůžka).

Sympatičtí Australané, z nichž jeden se tu dokonce oženil, setrvali v naší zemi i po skončení festivalu. Přijali angažmá v kavárně Fénix a vyjížděli na vystoupení i mimo Prahu. Graeme Bell zde složil skladbu Czechoslovak Journey a jeho bratr, zpěvák a kornetista Roger Bell, skladbu Walking Wenceslas Square. Před odjezdem do dalších evropských zemí, kde měli podobný vliv jako u nás, nahráli pro Ultraphon (Supraphon) kolekci čtrnácti standardních desek.

Bellův vliv na naší pozdější rock'n'rollovou scénu nebyl dosud doceněn. Jeho muzika, svým rytmickým tepem a uvolněnou autentickou angličtinou natolik odlišná od domácí dobové pop produkce, vyvolala zanícené diskuse o kořenech černošské hudby, jazzu a blues. Bellovy nahrávky okouzlily například Mílu Růžka, Pavla Chrastinu nebo Petra Kaplana, protagonisty první sestavy Olympiku. Pod přímým vlivem Bellova působení vzniklo v Čechách a na Moravě množství revivalistických jazzových skupin, které se pak prodíraly padesátými léty, plnými masových písní, dechovek a folklórních ohlasů, až k prvním výkřikům rock'n'rollu. Mnohé naše první rock'n'rollové skupiny, například Komety, začínaly koncem 50.let jako dixielandové, a šťavnaté tradicionály se jim dlouho promíchávaly v repertoáru s prvními rock'n'rolly a dobovými tanečními skladbami. Většina bigbítových bubeníků počáteční éry vyškolila své mocné údery na dixielandu: J.A.Pacák, F.R.Čech, Michal Brumlík.

Skrz železnou oponu

Pro dnešního teenagera je nesmírně obtížné vžít se do situace 50.let. Do atmosféry, určené na jedné straně veřejnou proklamací radosti, nadšení a budování a na druhé straně záměrně vyvolávaným strachem z monstrprocesů, poprav a policejního sledování, kdy sebemenší projev sympatií k americké kultuře mohl být hodnocen jako trestný čin. Ani železná opona však nemohla být úplně neprostupná. Našly se špatně zacelené záplaty a kanálky, kudy nové podněty protékaly. Ať už šlo o vysílání některých rozhlasových stanic, o černý trh s podomácku vyráběnými deskami, o reprodukovanou hudbu na poutích a kolotočích, o některé aktuální skladby tanečních orchestrů v kavárnách, o soukromé mejdany s reprodukovanou hudbou, o hudbu v malých divadlech, o ojedinělé pasáže z filmů v kinech ...

Taneční kavárny

Vedle kralujícího Vlacha, vedle Broma, Běhounka nebo Kavky se v průběhu 50.let objevilo několik dalších, mladších kapelníků, kteří postavili svůj taneční orchestr. V roce 1953 v Praze vznikl swingující a dixielandující orchestr Ladislava Bezubky, v roce 1954 zprofesionalizoval svůj velký band Zdeněk Barták, v PKOJF (neboli Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešní Výstaviště) hrál taneční orchestr Jiřího Procházky a o rok později postavil taneční kapelu Vlastimil Kloc. Od padesátého šestého vedl profesionální orchestr v Brně Mirko Foret a svůj vlastní, zpočátku komorní soubor si v Praze sestavil i Karel Krautgartner. Dnes je těžké vystopovat, které z těchhle velkých kapel se už snažily posouvat svůj sound do módní podoby, pohybující se mezi swingovou hudbou, western swingem a rock'n'rollem, ale sem tam už tady zalapala po elektrizujícím vzduchu amplifikovaná kytara. Prvním propagátorem kulatého kovového hlasu elektrofonické kytary byl bezesporu Václav Kučera se svojí skupinou. Sestrojil si vlastní havajskou kytaru už na přelomu 40.a 50.let a jeho klouzavá sóla v rytmicky úderných exotických melodiích Rege, rege nebo Ajo mama jsou na svou dobu skutečně progresivním zpestřením zvukového jídelníčku.

Mezi nejvýznamnější taneční kavárny v Praze patřily Radiopalác na Vinohradské třídě (např. orchestry Ladislava Bradáčka, Vlastimila Kloce), Ambassador na Václavském náměstí (orchestr Ladislava Habarta) Alfa na Václavském náměstí (Bob Šmidrkal), Slovanský dům a v létě Slovanský ostrov (orchestr Zdeňka Bartáka).

Holanďan nebo též holandsko

Lidi se chtěli bavit a tančit. Když páskové na parketu vypalovali jitterbug a jive, stěží na sobě udrželi saka (společenský oděv byl samozřejmou poodmínkou). Díky vrozené tvořivosti, nebo spíš díky vnucené neznalosti, se v prostředí pražských tanečních sálů poloviny 50. let ustálila specificky česká modifikace tance 'lindy hop', staršího tance, oblíbeného zejména ve 30.letech v prostředí amerického Harlemu, který tvořil jakýsi prazáklad pro jitterbug. Česká varianta lindy naznačovala přechod mezi kreacemi boogie woogie a rock'n'rollu. Nové taneční odrůdě se začalo říkat nelogicky 'holanďan'. Ale nakonec proč ne, když naši předkové o více než sto let dříve nazvali polku polkou, i když vznikla na Hradecku.

Taneční parkety však byly pod ostrým dohledem pořadatelů. Jakýkoli projev nenáležitého způsobu tance, totiž 'odhazování' partnerky nebo uvolnění či dokonce svléknutí saka, byl okamžitě trestán vyvedením ze sálu. Největší mela nastala, když hlouček příznivců obklopil své šílící taneční favority a pořadatel se k nim nemohl probít. Mezi pověstné pražské tanečníky, kolem kterých se tyhle vylomeniny točily, patřili Áda Říha, Lída Čulíková, Milda Lošťák nebo Standa Ježek. Někteří z nich byli v roce 1952 najati do filmu Únos, aby zde zobrazili zhýralé tančící Amíky. Svědectví pamětníků vypovídají o dozorcích, kteří 'nevhodného' tanečníka označili nesmazatelnou křídou na sako, aby se již nemohl na parket vrátit. Nemálo excentrických tanečníků tak bylo nuceno za jeden večer navštívit více podniků.

AFN Munich

Druhá světová válka zanechala ve střední Evropě ještě jedno dědictví - americké vojenské jednotky, rozmístěné v západním Německu. A že byla mezinárodní situace pěkně studená, musely být hodně blízko u hranic. Americký voják nepotřebuje ke spokojenosti jen teplé oblečení, chutnou stravu, kuřivo a prezervativ. Potřebuje i svojí zábavu. Američané vysílali pro své vojáky už za války. Po vylodění v Itálii zahájil své vysílání 'Allied Expedition Forces Program'. Brzy se však ukázalo nejvýhodnější vytvořit jednotnou síť vojenského rozhlasového vysílání, a tak vznikla 'American Forces Network'. Pro nás byla nejdůležitější stanice, vysílající z Mnichova, tedy AFN Munich. Ta byla na střední vlně velmi dobře slyšet i na území Československa.

Vojenské vysílání mělo nepopiratelnou přednost - bylo určeno černým i bílým a hlavně mladým. Repertoár tedy musel kombinovat country s rhythm & blues a taneční swing s rockabilly. Tohle páření bylo pro rock'n'roll náramně příznivé. Stanice měla výborné moderátory a většinou hrála na přání vojáků a jejich slečen. A někteří jejich vrstevníci na druhé straně barikády si pak horečně zapisovali texty, sestavovali hitparády a dobrovolně se učili angličtině. Mezi největší odborníky se vypracoval Pavel Bobek.

Radio Luxembourg

Později byla na české rockerské mládeži spáchána křivda: po politickém uvolnění se jednotky stáhly hlouběji do vnitrozemí, byly sníženy výkony vysílačů a domorodci, lační po amerických cukrdlátkách, mohli ukroutit knoflíky na svých přijímačích. V té době nabyla na významu 'station of the stars' - Radio Luxembourg, která již vysílalo podobné, snad jen trochu komerčněji cílené programy souběžně s AFN, a bylo dobře slyšitelné na střední vlně 208 metrů i v průběhu 60.let. Synkové a cérky z jižní Moravy ničili své rodiče též vysedáváním u programu 'Autofahrer Unterwegs', vysílající z Vídně. Šlo o pořad, míněný pro motoristy, po jehož vzoru později vznikla domácí 'Pozor, zákruta'. I Svobodná Evropa byla nevědomky inspirativní: obliba jejích česky moderovaných hudebních pořadů vyprovokovala bossy naší kulturní politiky k zavedení konkurenčního Mikrofóra (ale to už se psal rok 1965 ...)

Rentgeny

Jak uchovat oblíbenou hudbu, když magnetofony nejdřív vůbec nebyly a pak byly tak nekřesťansky drahé a ještě navíc policií evidované? Zbylo tu pár ryček po soukromých gramofonových výrobcích, ale kde brát materiál? Návod je jednoduchý: to se vezme vyřazený rentgenový snímek, nůžkami se vystříhne kolečko a uprostřed se udělá otvor. Pomocí ryčky, napojené na rozhlasový přijímač, se do rentgenu vyryje záznam a české médium pro šíření americké kultury je na světě. Na jednu velkou desku se zhuštěným řezem z obou stran se vešlo až šest skladeb. Životnost rentgenové desky byla mnohem kratší než životnost desky vinylové, avšak technická kvalita až na potlačené basy příliš nezaostávala. Vedle desek se 78 otáčkami nabízel záhy černý trh i desky s 33 1/3 otáčkami. Později byl místo rentgenových snímků používán i dokonalejší materiál (lakované fólie, například vyřazené z Gramofonových závodů). Piráti nahrávali AFN a Luxembourg, a když syn diplomata přinesl zahraniční desku, byl dvojnásobný svátek.

K nejšikovnějším 'rytcům' patřil Ladislav Vodička, pozdější populární zpěvák skupin Country Beat nebo Vodomilové (však má také na svém kontě několik patentů z oblasti gramofonové techniky). Dále Ladislav Linka, otec známého hráče na foukací harmoniku. Nebo Pavel Kratochvíl, pozdější významný manažer skupin Olympic a Plastic People, který šířil i zprávy z BBC, Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky. Výrobu a distribuci pirátských nahrávek pojal jako takřka profesionální byznys, zatímco u mladších výrobců, jako byl zpěvák Pavel Sedláček, šlo o více méně příležitostné hobby.

K nejvděčnějším a nejštědřejším zákazníkům patřili majitelé kolotočů a pouťových atrakcí. Rentgeny pak chrčely z amplionů i v místech, kde třeba nebylo možné vyladit západní rozhlasové stanice. Před rokenrolem už zkrátka nebylo úniku.

Aleš Opekar, 1996

 

[nahoru]