A

Akord Club
[bbs9603]

B

Big Beat Club
[bbs9612]
Bodláci
[bbs9701]

C

Crazy Boys
[bbs9610]
EP Hi-Fi
[bbs9609]

F

FAPS Orchestra
[bbs9605]

H

Hajaja
[bbs9612]

K

Komety
[bbs9608]

N

New Comets
[bbs9608]
Rocky Eagles
[bbs9612]

S

Samuels Band
[bbs9604]
Sedláček, Pavel
[bbs9609]
Sputnici
[bbs9606]
Stíny
[bbs9701]
Studijní skupina big beatu
[bbs9609]
Synkopy 61
[bbs9611]

V

Volek, Michael
[bbs9610]

Bigbítové šlápoty č. 10[Rock & Pop, 1996/10]

MIKI VOLEK:
Rock'n'roll z nás nikdo nepřežije

(OBRAZY Z ROCKOVÝCH DĚJIN ČESKÝCH)

(Crazy Boys, C.B., Golden Stars, Zlaté hvězdy, Olympic, Old
Stars, Jolly Jokers, Mickey & Rock'n'roll All Stars,
Samuels, Transit)

Chtěl bych žít
A na všechno mít lék
A přežít
Rock'n'rollový věk
To je nemožná utopie
Rock'n'roll z nás nikdo nepřežije
Tak aspoň chci
Jeho rytmus mít
Dokud ho mám
Snad budu žít

(Miki Volek - Michal Bukovič: A mně se líbí)


Crazy Boy Story

Narodil se 21. května 1943 v Uherském Hradišti. Učil se na klavír, zkoušel hrát na kytaru. Maturoval na pražské dvanáctiletce, nebyl přijat na konzervatoř, chtěl jít na Barrandov jako rekvizitář. Podmínkou Barrandova bylo odpracovat půl roku praxe ve stavebnictví, tak nejprve dělal pomocného zedníka. Ve vytoužené rekvizitárně se pak seznámil s Karlem Černochem, zatímco v místní truhlárně potkali jiného zakukleného rockera Vladimíra Mišíka.

Na rock'n'roll upozornil Volka článek v Dikobraze, zesměšňující úpadkový hudební směr. První desky s rock'n'rollem obdržel od tetičky z Lince. Třeba Bongo Rock s Olive Moorfieldovou. Byly v němčině, a protože Michael němčinu ovládal, začal zpívat rock'n'roll německy. Byl to prý Pavel Sedláček kamarád ze sousedství na Pankráci, který Volka upozornil, že správný rock'n'roll se nezpívá německy, ale anglicky. Po třech letech Michael z Barrandova odešel, aby se věnoval jenom zpívání. Ale předtím se toho ještě muselo hodně odehrát - například se seznámil s Jirkou Šimákem.

Bíbr

Jiří Šimák byl pro svůj plnovous známý spíše pod přezdívkou Bíbr. Díky příbuzným v zahraničí získal desky s Billem Haleym už v letech 1956-57 (Rip It Up, Teenager's Mother, Rock Around The Clock) a od té doby se pravidelně školil poslechem Rádia Luxembourg. Na mejdany většinou tahal magneťák.

Vzal ho i na večírek u dívky Míši, co bydlela na Václaváku. "To je Long Tall Sally s Little Richardem!", ozvalo se tehdy znenadání Bíbrovi za zády, když si přehrával své pásky. Byl to hlas Michaela Volka. Na české poměry podzimních měsíců roku 1960 to byla znalost poněkud nevídaná. Kápli si do noty a do měsíce byla na světě kapela.

Volek hrál sólovou kytaru a na piáno přivedl kamaráda Mirka Berku. Hlavním zpěvákem byl Bíbr, jehož vzorem byl právě Little Richard a jeho 'shouting' zpěv. Michael byl zpočátku ve zpěvu druhý a soustřeďoval se spíš na repertoár zpěváků typu Conwaye Twittyho nebo Gene Vincenta. V pěvecké soutěži Hledáme nové talenty v kavárně Alfa úplně vyhořel, zatímco v taneční sekci skončil druhý. Doprovodným kytaristou se stal Jan Steinbauer.

Svědkem jejich začátků byl sál Merkur v Pařížské ulici, kde se v něděli dopoledne odehrávaly všelijaké 'Hrátky mládeže', většinou s dixielandovými kapelami, s charlestonem a podobně. Rock'n'roll byl nový a mladé lidi přitahoval. Když jednoho dne požadoval pořadatel jméno souboru, napadlo Bíbra 'Crazy Boys', podle Haleyho písničky Crazy Man Crazy.

V Merkuru vystupovala i skupina divadélka Meteor, kterou vedl kontrabasista Ondřej Suchý. Volkova 'smečka' se mu tak líbila, že zůstával na pódiu, aby si zahrál i s ní. Kontrabas, který pamatoval začátky Akord clubu zdědil od bratra Jiřího. U basy nakonec zůstalo, i když Volek původně prosazoval violoncello, natřené na bílo a zavěšené na Ondřejově krku. Zkrátka, už tehdy mu šlo hlavně o show. Z Meteoru přivedl Suchý i bubeníka Ladislava Lébra.

Místo Steinbaura pak přišel jako doprovodný kytarista Ladislav Štaidl, přidali se i saxofonisté.

Název Crazy Boys zůstal víceméně neoficiální. Na plakátech museli být psáni jako C.B. nebo později jako Zlaté hvězdy (Golden Stars).

Zlatá éra

V roce 1961 odešel Bíbr Šimák na vojnu a jediným zpěvákem Crazy Boys zůstal Michael, vlastně už Miki Volek. Publikum šílelo, popularita rostla. A to bychom mohli mezi diváky nalézt řadu pozdějších významných osobností. Bratry Saudky, Olinku Schoberovou, pravidelnými hosty bývali Miloš Forman s kameramanem Ondříčkem.

Jednou se prý stalo, že Forman vběhl na pódium, vytrhl jacka z kytary a volal: "pojď, jsou tady policajti!" A zatáhl Mikiho do svého auta. Mimochodem, málokteré vystoupení skončilo jinak než příchodem příslušníků Veřejné bezpečnosti. Ať už vystupovali v Merkuru nebo na Jezerce, ve Slovanském domě nebo v černošickém hotelu Kazín.

Brzy se vyhranila pověstná Mikiho image. Jeho energické, nenaučené, ale spontánní pohybové prožívání písní. Neustálá rytmická 'třasavka' v kolenou. Podupávání a vykopávání. Záklony, předklony, zaťatá pěst. Během vystoupení zpravidla kapela vypila lahvinku a lidi řvali: "do kolen!" Miki šel do kolen, válel se po zemi. A typické tmavé brýle, které již (alespoň na veřejnosti) až do své smrti nesundal.

Zpěv Mikiho Volka byl plný chraplavých vzlyků, sípání, houkání a klouzavých sestupů a zdvihů. K hlavním přednostem patřilo rytmické frázování a rhythm&bluesově cítěná intonace.

Tak jako Samuels band měl svůj pověstný zesilovač Samuel, tak i C.B. měli svůj elektrický talisman. Byl to černý kufr s bílým nápisem 'Šílenej Fridrich'. Obsahoval obrovské množství lamp a drátů, což dohromady plnilo kýženou funkci zesilovače, i když Šílený Fridrich pochopitelně častokrát vyhořel.

Olympic a Ondráš

Crazy Boys, respektive Zlaté hvězdy ještě vystupovali na Festivalu mladých souborů v Lucerně 14.1.1963. Jestliže bylo vyprodáno, měl na tom především zásluhu právě Miki Volek. Ale všechno má svůj konec, a tak i Crazy Boys zanikli, když Miki odešel na vojnu do blázince.

Po 'propuštění' z vojny jej Mirek Berka zatáhl do Olympiku, do kapely, která se ještě nedlouho předtím jmenovala Karkulka. Zpěvák a kytarista Pete Kaplan měl odejít od července na vojnu, a tak bylo třeba získat ještě kytaristu. Stal se jím leader Big Beat Kvintetu Petr Janda. Big beat Olympic pod vedením Míly Růžka šel nahoru.

31. října 1963 vystoupil Olympic jako zlatý hřeb programu v natřískané Lucerně na eufemisticky nazvaném večeru 'Pásmo jazzových melodií'. Vedle Volka zpívali Michaela Prunerová a Pavel Sedláček

Patronát nad kapelou převzal Karel Mareš, skladatel, korepetitor a režisér ze Semaforu a angažoval ji do pásma, které pro Semafor připravoval Jiří Štaidl. Pořad Ondráš podotýká měl premiéru 11.11.1963. K sólistům Olympiku už patřili i Pavel Bobek, Yvonne Přenosilová, Josef Laufer.

Miki Volek už přestal být znám jen užšímu okruhu fanatických příznivců, stala se z něho opravdová hvězda, česká star, zářivější než Matuška, Gott nebo Pilarová.

V Semaforu se tvořily dlouhatánské fronty a Miki byl na vrcholu slávy. Jel na plné pecky a stále častěji ho musel na nohy postavit fermetrazin, zakoupený v 'apotéce'. Volka si začínají podrobněji všímat i publicisté a Miki nejednoho kritika pěkně podráždil.

Jaroslav Přikryl ve Večerní Praze 13.11.1963 v recenzi Ondráš podotýká: "... po přestávce mohl snad nadaný, ale velmi neukázněný zpěvák M. Volek celou stavbu 'zvrhnout' svými přídavky."

Josef Kotek v Hudebních rozhledech 1964 č.1 v recenzi Ondráš podotýká: "... obvyklý nevkus a 'show' bigbeatové hvězdy (?) M. Volka a zesilovače zapojené na permanentní fff"

Ivan Soeldner v Československém vojáku 11.4.1964 v poznámce k pásmu Ondráš podotýká: "Dívejte se na Mikiho Volka: kroutí se u mikrofonu, trhá rukama, hlavou, celým tělem, vyráží nejpodivnější zvuky, trošičku hraje divadlo, hodně odposlouchal - ale nelže. Ani když zpívá anglický text, kterému moc nerozumí.

Jaroslav Přikryl v Hudebních rozhledech 1965 č.7 o vystoupení v Lucerně dne 4.3.1965: "S politováním musím přiznat, že Miki Volek mne příliš často rozptyloval nejrůznějšími pohybovými a hlasovými evolucemi (ukázal například, že přijde saxofonové sólo tak, že proti M. Růžkovi prudce vykopnul nohou). Řekl bych však, že Volek dává do svého projevu vše, co má momentálně k dispozici, že svá vystoupení prožívá, i když některé technické obtíže zmáhá až trochu brutálním hlasovými násilím ... na pódiu se často přestává kontrolovat, dává se ovládat tím, co zpívá, i atmosférou sálu, ačkoli to všechno by měl mít ve své moci. To je totiž vlastností opravdového profesionála a kdyby ji Volek měl, pak by se mu nemohlo stát, aby celé plochy jeho vystoupení zanikaly v křiku a pískotu."

Jiří Černý v Divadelních novinách 1964 č.20 o koncertě v Lucerně 6.4.1964: "Po Lauferovi přichází Miki Volek, milovaný davem, odsuzovaný hudební kritikou jako 'showman'. (Ach, ten náš výklad cizích slov!) Nemá křeč v prvním taktu, do varu se dostává zvolna. Nebaletí. Má rytmus v patě, ve špičce, v kolenou, v ramenech a především v hlase. Zpívá silou a elánem, který je zcela imunní proti všem výtkám primitivismu a čehokoli jiného. Kdyby ho bylo slyšet, byl by to skutečný big beat. Nepředstíraná radost z prudkého rytmu, z jadrné melodie, z možnosti 'odvázat' se na chvíli od všeho ostatního. K uším posluchačů se však nese jen hvízdání ..."

"Pop music jsem přestal sledovat s nástupem Beatles"

V Ondrášovi přichází ke slovu i původní česká písnička: Fůra chyb Karla Mareše byla v dubnu 1965 dokonce nahrána na supraphonský singl. Další písní s českým textem Jiřího Štaidla byl Zloděj dobytka. Miki Volek zpívá česky a také to jde! Věčná škoda, že se nedochovala reprezentativní nahrávka Volkova podání původních rock'n'rollových hitů z té doby.

Vývoj v bigbítu značně pokročil a liverpoolští holiči jsou smutní, protože nemají koho stříhat. Vlasy se prodlužují, ke slovu se hlásí Mersey sound: konec sólových zpěváků, které nahrazují vícehlasy hrajících členů kapely. První vlaštovkou, vypuštěnou Olympikem, je úspěšné Dej mi víc své lásky, nahrané v listopadu 1965. Olympic propouštěl sólisty, posledním zůstal Miki. I jeho odchod už byl jasnou zprávou, Miki ještě s Olympikem účinkoval ve filmu Předjaří v Praze, natočil v němčině písničku Cinderella a koncem léta 1966 kapelu také opustil.

Mladé staré hvězdy

Po odchodu z Olympiku se Volek opět přimkl k dřevnímu rock'n'rollu. Se starými známými Kaplanem, Bobkem, Laurentem, Růžkem a Křížem založili revivalistickou skupinu Old Stars (bylo jim kolem šestadvaceti).

Jinak Volek hostoval i s Country Beatem Jiřího Brabce (kavárna Astra), jezdil na estrády po republice s divadlem Apollo a příležitostně sestavoval své 'All stars'. Ať už pod názvem Jolly Jokers, nebo u příležitosti I. československého beatfestivalu pod názvem Mickey & Rock'n'roll All Stars (opět Kaplan, Růžek, Berka a další). V říjnu 1967 byl zase angažován do Semaforu. V pořadu Tak co, pane barone, který patřil spíš k horšímu semaforskému průměru, zpíval vlastní píseň Domovnice a dvě další skladby (např. Toho dne, kdy utichl pláč).

Na podzim 1968 oprášil Pete Kaplan svůj starý label Samuels a povolal k sobě i (tentokrát) Mickey Volka, aby vedle zpívání též hrál na klávesy. V záběru skupiny nebyl jen rock'n'roll, ale i rhythm & blues a současná pop music. Se Samuels se Mickey koncem roku představil i na 2. československém beatovém festivalu.

Taková normální příhoda

Když jel Semafor v roce 1968 na zájezd do Bratislavy, vzali Mikiho opět s sebou jako hosta. Hned první večer šli k Velkým Františkánům, opili se a pak ještě pokračovali v Carltonu. Nakonec Miki prokopl jakousi tabulku u výtahu a byl průšvih. Ráno byla schůze a jednalo se o tom, že Miki pojede domů. Disciplínu vyžadoval zejména Jiří Suchý. Šlitr se Volka zastal a nakonec zůstalo při úhradě škody v hodnotě 700 tehdejších korun. To ovšem byla hodnota diet na celý zájezd. Šimek s Grossmannem připravili krabičku, napsali na ní 'Monarcha' a začali na Volka vybírat. Nakonec vybrali víc, než byly celé diety a Miki z toho na závěr uspořádal pro ostatní večírek.

Taková nenormální příhoda

Zpráva z Mladého světa 34/1969: "Pan Michael Volek, rockandrollový zpěvák, odjel do NDR a dosud se z důvodů zatím nezjištěných nevrátil. Skupina Mickey and the Samuels v čele s panem Petrem Kaplanem naň netrpělivě čekala až do svého odjezdu na zájezd, kam poté odcestovala bez svého sólového showmana."

To se jednoho krásného dne roku 1969 vydali na výlet do Berlína dva kamarádi zpěvák Mickey Volek a fotograf Lojza Valenta. Měli propustku a mohli volně cestovat mezi východní a západní částí města. V západním Berlíně si koupili knížečky Prager Anschläge, kde byly fotografie plakátů, které byly v roce 1968 vylepené po Praze, karikatury Ulbrichta, Brežněva a podobně.

Ve východním Berlíně měli známou. Aby knížečky nevozili tam a zpátky, chtěli si je u ní uložit. Co čert nechtěl, známá nebyla doma, a tak poprosili o pomoc u sousedů. Co však opět čert, ba přímo ďábel nechtěl, onen soused byl uvědomělým poslancem, neodolal a balíček s knížkami rozbalil.

Nic netušící Volek s Valentou si knížečky vyzvedli a ujížděli k hranicím. Už se tam na ně nedočkavě těšili. Prohlídka auta, nález (Volek měl ještě knížku o životě Stalinovy dcery), zatčení. Odvezli je do Drážďan, nechali je přespat a ráno učinili krátký výslech.

Pak je převezli do Berlína, v zamřížovaném barkasu, pěkně s želízky na rukách. V Berlíně je vyslýchali půl roku. Snažili se nacházet nejrůznější souvislosti. Vše v němčině, s chabým překladem.

Pak přišel proces (s lepším tlumočníkem). Paragraf protistátní štvaní. Napařili jim rok a půl.

Ve vazbě byli každý zvášť, ve věznici je pak dělilo patro. Valenta dělal v prádelně, Miki něco šrouboval do elektroměrů.

Ani rodiče o nich dlouho nevěděli vůbec nic, i když se snažili něco zjistit přes ministerstvo zahraničních věcí.

Propustili je po třinácti měsících. Doprovod StaSi s nimi jel až na hranice. Ještě se cestou zastavili v Drážďanech a za sto marek, vydělaných v kriminále, si koupili nějaké flašky.

Zpráva z Mladého světa 38/1970: "Z obvykle velice dobře informovaných kruhů se dovídáme, že se z dlouhodobého pobytu v NDR vrátil Michael 'Mickey' Volek, rockový zpěvák, a uvažuje o návratu do sféry showbusinessu."

Život obětovaný rock'n'rollu

Lojza Valenta dostal z Barrandova, kde pracoval, výpověď. Miki Volek si dlouho nevrznul. Nahrál pár nepovedených singlů. Druhý dech chytil až s Transitem, původně jazzrockovou kapelou, kterou přiměl k přeorientování na rock'n'rollový revival. A opět míval plné sály, i když ne na dlouho. Přišla série životních trablů a nemocí. Alkohol, drogy, osm měsíců ošklivě zlámaná noha a tak dále. V roce 1980 ještě zazářil na koncertu k oslavě čtvrtstoletí rock'n'rollu, v roce 1984 zdařile nahrál své jediné sólové album pro Panton, a to bylo tak zhruba vše.

Zatímco Pavel Sedláček, Pavel Bobek, Petr Kaplan a další rock'n'rollové hvězdy 60.let měli vždy vedle rock'n'rollu nějaká zadní vrátka, nějaký vedlejší zájem nebo byznys, Miki Volek obětoval rock'n'rollu všechno. Pokud byl rock'n'roll v módě, byl Miki králem. Pokud byl rock'n'roll v krizi zapomění, Miki šel ke dnu. Nikdy nebyl schopen postarat se o reklamu, publicitu a kšeft. Na pódiu vypadal neuvěřitelně tvrdě, ale jeho duše byla vlastně ve skutečnosti jemná a zranitelná.

V devadesátých letech na tom byl velmi špatně. Přišel o byt, stýkal se s podivnými kumpány, byl na dně společnosti. Našlo se sice pár věrných přátel, kteří mu dokázali pomáhat a s jejichž podporou se připravoval na svůj poslední comeback, ale ten již zůstane nerealizován.

Zpráva z Mladé fronty 15.8.1996: "Zpěvák Miki Volek, nejdivočejší představitel rock'n'rollu domácí scény, idol mládeže začátku 60.let, byl včera nalezen mrtev ve svém bytě, kde se v ústraní a zapomenut snažil sebrat síly na natočení nové desky. Svoji labutí píseň, jak sám Volek před časem tento projekt nazval, už nedokončí."

Nahrávky:

- neoficiální záznam z archivu M. Růžka z pásma Ondráš podotýká a vystoupení z Bruselského pavilonu (Miki Volek např. Rip It Up, Fůra chyb), live 1963-4, v edici Karla Knechtla připravuje k vydání Bonton

- Skinny Minnie, kopie záznamu z náhodné rozhlasové frekvence, snímek s Country Beatem Jiřího Brabce

- Fůra chyb, Olympic, SP Su 1965

- Tak už to nejde dál, Smutný holič z Liverpoolu, Olympic EP Su 1966

- Cinderella, Olympic, LP Night Club 1966, Su 1967

- There's A New Moon Over My Shoulder, Samuels, SP Pa 1968

- Caldonia, Samuels, LP 2. Československý Beatfestival, Su 1969

- Hej, hory, hory, TOČR, Mně to nedá, Šest strýců, SP Su 1972

- Já hvězdu ti dám, s Monikou Hálovou, skup.R. Rokla a Jezinky, Pa 1972

- Píšu ti Sally, Hledám, hledám, Pa 1981

- Long Tall Sally, Rip It Up, Shake Rattle And Roll, Rock Around The Clock, Olympic, LP Rokenrol, nahráno live 1980, Su 1982

- Miky Volek. Miky Volek? Miky Volek! LP Pa 1984

Pohyblivé obrázky:

úryvek Hey! Ba-Ba-Re-Bop, krátký film Horečka, 1964, s ukázkami z pásma Semaforu Ondráš podotýká

úryvek písně Zloděj dobytka, Československý filmový týdeník 1964 - šot z pásma Semaforu Ondráš podotýká

krátká sekvence amatérského 16mm filmu bez zvuku, s Olympikem, 1964, po angažmá v Semaforu

Vormärz In Prag (Předjaří v Praze), českoněmecký film se skupinou Olympic a Miky Volkem, rež.D. Haugk, Siro-music 1966

Rána a gól - TV klip 1985

Články a knihy:

jč: Bouřka nad bigbeatovými texty, Mladý svět 1963 č.43

J. Bajer: Big beat hledá styl, Divadelní a filmové noviny, prosinec 1964

J. Černý: Zpěváci bez konzervatoře, Praha 1966, s.138-143

O. Suchý: Zpěvák bez velikého orchestru, Pionýrské noviny 10.6.1966

V. Tláskalová: Z lešení na pódium, Signál 10.2.1968

K. Beneš: Mickey Volek a rock'n'roll, Jiskra 7.11.1968

M. Raffersberg: Místy nostalgické povídání s Miki Volkem, Melodie 1969, č.9, s.274

Miki Volek v rubrice Jak já to slyším, Melodie 1972, č.12

F. Horáček: Miki Volek. Malá splátka velké hvězdě střední generace. Melodie 1981, č.10, s.304

E. Střížovská: Poněkud pozdní splátka rock'n'rollovému králi, Gramorevue 1986, č.12, s.9

Aleš Opekar, 1996

 

[nahoru]