Albatros
[hbb0406]

B

Big Beat Club
[hbb0405]

E

Elektofonic
[hbb0401]

H

Hajaja
[hbb0403]

R

R.I.Eagles
[hbb0406]
Rocky Eagles
[hbb0406]

T

Twist Club
[hbb0404]

35 LET OD VZNIKU HUDEBNÍHO FILMU

Cesta, která vede nikam

V letošním roce uplynulo třicet pět let od natočení hodinového hudebního filmu Cesta, která vede nikam. Režisérem, scenáristou i autorem námětu se stal Jiří Vanýsek (*1944), který někdy v roce 1967 získal potvrzení o ukončení Filmové akademie múzických umění a stal se vzápětí zaměstnancem brněnské televize. Nechal se inspirovat atmosférou šedesátých let, kdy mladá generace žila bigbítem a vytvořil hudební filmovou mozaiku z brněnských, pražských a bratislavských představitelů.

Vanýsek od nástupu do brněnské televize nejvíce spolupracoval s jedním z nejuznávanějších brněnských kameramanů Jakubem Noskem (*1938). Tradici neporušil ani v případě tohoto natáčení. Bylo to nepochybně šťastné rozhodnutí. Film je složený z hudebních klipů, které mezi sebou propojují absurdní scénky trojice rodinných příslušníků. Strýčka Leoše, zběhlého z blázince, kterého si s chutí zahrál Leonard Walletzký (*1937), dlouholetý redaktor brněnských novin a tehdejší člen neprofesionálního divadla Josefa Skřivana, se kterým se, mimo jiné, účastnil někdy kolem roku 1963 evropské divadelní přehlídky v Monte Carlu. Role jeho dvou synovců, kteří si nejsou tak úplně vlastní, svěřil Vanýsek Jenykovi Antonínu Pacákovi (*1941), bubeníku skupiny Olympic, a čerstvému absolventu JAMU Boleslavu Polívkovi (*1949). Herecky dále spolupracovali členové Mahenovy činohry Miroslav Částek a Olga Hauková. Pro Polívku to bylo úplně první setkání s profesionální filmovou kamerou.

A že to byla kamera. obrázek Vanýsek se s Noskem domluvil na uvolněném přístupu v jejím použití. Protože si Nosek od počátku s Vanýskem náramně rozuměli, probíhaly práce i na tomto filmu ve výtečné náladě. Při natáčení se používalo především „očko“, tedy kamera z ruky bez stativu, a objektivy s hodně širokou ohniskovou vzdáleností. Bylo tím docíleno podmanivějšího vtažení do klipových příběhů. Chvílemi forma ztvárnění připomíná undergroundová díla tehdejšího amerického filmového podzemního hnutí. Nosek, coby kameraman, se nadřel při práci na Vanýskově filmu mnohem víc než u jiných režisérů, kteří dávali přednost kameře na stativu. Mírným ulehčením mu byla skutečnost, že se netočilo na pětatřicetimilimetrový film, ale na o něco váhově lehčí „šestnáctku“. V tomto případě značky Arriflex. Formální úpravu filmu tvoří obrazové mezititulky stylově upravené jako v němých filmech.

Filmové práce započaly na sněhem zavátém počátku roku 1969 v Brně a jeho okolí. Je to dobře znát v písničce brněnských Synkop 61 s protikladným názvem Zelená louka. obrázek Odvážnost zpracování tohoto klipu autorů Oldřicha Veselého (*1948) a Františka Jemelky (*1947) spočívala v dalším „rozporu“, a to v textu písně o umírání a groteskním vyjádření hudebníků převlečených za myslivce, parodující střelbu do vlastních řad. Sólový zpěvák Michal Polák (*1944) se dokonce vysvleče do půl pasu, takže téměř splývá se sněhovým pozadím. Druhou skladbou Synkop 61 v této filmové koláži je Casanova stejných autorů. Polák a ostatní členové skupiny, Petr Směja (*1946), Pavel Pokorný (*1946), Jan Čarvaš (*1945) a Jiří Rybář (*1945), tady navštěvují salon krásy, který vedou synovci. Pro zvýraznění účinku je krášlí Pacák malováním dívčích rtů, květin a sluníček na tváře, zatímco Polívka jim masíruje lýtka. Pacák zde nezapře výtvarné vlohy, není tedy divu, že se jim celý život věnuje, a režisér zase nezapře časovou příslušnost k období hippies.

Druhým seskupením, které zastupuje Brno, jsou Atlantis se čtyřmi skladbami. Z původní skupiny zůstal jenom jeden ze zakladatelů, a to kytarista Stanislav Regal (*1948). Výrazná pěvecká dvojice sourozenců Hany (*1949) a Petra (*1944) Ulrychových, která k Atlantis přešla z Vulkánu, potom pomohla k doplnění scházejících hudebníků. Z brněnských to byla věhlasná osobnost bigbítového dění kytarista a „otec“ skupiny Stop The Gods Ivo Křižan (*1948), a to nečekaně na baskytaru. A z olomouckých Bluesmenů Jaroslav Vraštil na klávesy a Vladimír Grunt na bicí. Ulrych i ostatní členové Atlantis jsou oblečeni do dobových vojenských uniforem jakoby vypadlých z beatlesovského „elpíčka“ Seržant Pepř (Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, 1967). Pokud si toho divák všimne, zalituje, že film není barevný tak, jako ono „elpíčko“, ale pouze černobílý. Atlantis svou první písničkou Don't You Break It Again autorů Petra Ulrycha a René Trejtnara (*1947) zpívanou anglicky Hanou Ulrychovou tento hudební film zahajují. Ulrych tady svou sestru pěvecky podporuje. Ve druhé skladbě Nonsens autorů Ulrycha a Poštulky si ji odzpívá prvý z jmenovaných autorů, zatímco ostatní členové souboru v obraze skotačí jako Beatles ve svých filmech, v tomto případě za přispění starého sportovního vozu Aero 30. Třetí je jakousi parafrází hudebního projevu dvacátých let s přehnanou pěveckou dikcí. Písničku V poslední době za doprovodu skupiny si autor Petr Ulrych zpívá sám. V obraze je toto hudební vyjádření podpořeno scénkou, ve které je Ulrych ženichem a Křižan nevěstou. Možná to byla asociace na skutečnost, že se Ulrych v období práce na tomto filmu poprvé ženil a bral si Janu Škodákovou (*1951). Poslední hudební skladba s Atlantis se jmenuje Vůně autora Ulrycha a nepodílela se na ni autorská dvojice z Olympicu Petr Janda a Pavel Chrastina, jak je mylně v titulcích uvedeno. Je také písní v tomto filmu závěrečnou.

obrázek

Scény před konečnými titulky se pořizovaly za plného provozu ve středu města. Mezi chodci se proplétal štáb s kamerou a z velkých reproduktorů zněl hudební podklad pro playbackové natáčení. Dezorientovaná tehdejší policie (Veřejná bezpečnost) v úděsu, že nás zneužívají cizí (tedy určitě západní) rozvědky, všem zúčastněným aktérům zkontrolovala občanské průkazy a telefonovala na Městský národní výbor a do brněnské televize. Pro náhodné chodce, a nebylo jich málo, to všechno bylo příjemným zpestřením dne. Scéna začíná na Masarykově ulici v místě, kde ústí do náměstí Svobody. Zpívající sourozenci Ulrychovi jdou uprostřed sevřeného hloučku ostatních členů Atlantis a před nimi ustupuje pozpátku kameraman Nosek s „širokáčem“ na kameře opřený zády o svého asistenta, který ho tímto jistí a směruje. Širokoúhlého objektivu Nosek hojně využil i v případě zpívající Hany Ulrychové. Upozornil tím na její něžný výraz, který i po létech dojme.

Zcela jiný účinek než výraz Hany Ulrychové má velký detail obličeje sólového zpěváka bratislavské skupiny Prúdy Pavola Hammela (*1948), zdeformovaný tím nejširším objektivem „rybím okem“, který zpívá první ze dvou písniček Poď so mnou, autorů Mariana Vargy (*1947) a Skukálka. Stejné autory má i druhá s názvem Výklad s hračkami. V tomto klipu sedí před kamerou Fedor Frešo s Hammelem a hrají na kytary. Druhý jmenovaný ji i zpívá. Za nimi v pozadí se děje něco, co jen trochu zasvěcené překvapí. Klávesista skupiny Marian Varga, považovaný nejen za geniálního varhaníka, ale i za velkého introverta, spolu se zbývajícími členy skupiny hrají hru s malými dětmi z mateřské školky. Kolo, kolo mlýnský. Kdopak ví, jak se Vanýskovi Vargu k této hře podařilo přemluvit.

Ve filmu má prostor už jenom jedna bigbítová skupina a tou je pražský Olympic obrázek . Skupina, která v té době požívala přízně jak komerčního diváka, tak i vyznavače bigbítu, kterému splňovala jeho nároky na základní hudební kritéria. V první skladbě Čekám na zázrak autorů Petra Jandy (*1942) a Pavla Chrastiny (*1940) pěvecky interpretované Ladislavem Kleinem (*1944) jsou ostatní členové skupiny nějakou chvíli schovaní za karnevalovými maskami, poté Pacák vozí klávesistu Miroslava Berku (*1944) v dětském kočárku, následuje trocha dovádění v osobním autě z dvacátých let a nakonec skončí celé to společenství na pikniku u prostřeného stolu na loučce uprostřed lesa. Druhé vystoupení se dějově odehrává na mýtině. Skladbu Pohřeb svý vlastní duše, stejných autoru jako v předešlé, zpívá Janda, který je duchařsky střídavě obklopován a ponecháván o samotě svými hudebními kolegy, kteří kolem pobíhají se součástmi rozdělaného jízdního velocipedu, především s rozřízlou „duší“ (tedy tou, ke které bývá potřeba hustilka).

Při tvorbě námětu a scénáře se rozhodl Vanýsek pro zpestření tohoto filmu více či méně příbuznými hudebními žánry. Písnička Hloupej Honza od skupiny Rebels, zpívaná Josefem Plívou, autorů Zahradníka a Prostějovského, je zpracovaná jako hraný příběh, ve kterém Plíva ani Rebels nevystupují, pouze jsou zúčastněni ve zvuku. Je škoda, že Vanýsek, jako hereckého protagonistu, který Honzu představuje, angažoval Jiřího Látala (*1946), zpěváka brněnské skupiny F.G.B. Stellars a nevyužil jeho pěveckého potenciálu. Jen těžko by se v Brně v té době ve svém žánru našel druhý takový, který by mu mohl konkurovat (a to měla skupina F.G.B. Stellars většinu vlastního kvalitního repertoáru a nahrávky v brněnském rozhlase, které ovšem byly k všeobecné škodě na začátku sedmdesátých let vymazány). Režisér tohoto filmu si tady zahrál zvědavého okradeného trafikanta.

obrázek

Dalším odlehčením bylo ragtime zahrané Vladimírem Klusákem (*1947), které se stalo doprovodem groteskového skeče Pacáka a Polívky, tedy filmových bratranců, coby hasičů, kteří vše spíš zapálí, než uhasí. Na konci výstupu bratranci pobíhají mezi kolejemi vlakového nádraží, v tomto případě nádraží v Bílovicích, převlečení za indiány a jako výpravčí se tu prezentuje jejich strýc Leoš, tedy Walletzký.

Vanýsek, jako autor, nezapře duši milovníka jazzu. Ve svém snímku dal prostor trojici Luděk Švábenský, Vincent Kummer a Josef Vejvoda, kteří zahráli skladbu Josefa Zawinula Mercy, Mercy, Mercy. V klubovém prostředí na zemi ležící kameraman Nosek zabírá zespodu tančící mládež, především dívku v minisukni. Velmi působivé. Luděk Švábenský (*1944–2002), který tady hraje na klavír, se narodil a vyrůstal v Brně. Od poloviny sedmdesátých let potom působil v Praze, kde se angažoval v souboru, jenž doprovázel zpěvačku Helenu Vondráčkovou, účastnil se jazzových přehlídek u nás i v zahraničí a byl uznávanou jazzovou veličinou evropského formátu. Do Brna se vrátil předčasně zemřít.

obrázek

Posledním hudebním příspěvkem se v tomto filmu stal Jaroslav Hutka (*1947), obklopen sedícími diváky na zemi v podobném klubovém prostředí, jako ve kterém hrálo jazzové trio. Zpívá svou tklivou baladu Cínová armáda a režisér Vanýsek ji zařadil do poslední třetiny filmu.

Pavel Chrastina se ve své vzpomínkové knize Olympic chvíli po ránu a zase znovu spolu (vydavatelství Laguna, Praha 1994), ve které mapuje historický sled událostí spojený s bigbeatovou skupinou označenou v názvu, zmiňuje pochvalně o tomto filmovém projektu. Podotýká, že se do současné doby zachovalo jen velice málo filmových záběrů Olympicu a celistvě zpracované písničky téměř žádné. Jako absolvent FAMU vysoce ohodnotil nadčasovost kameramanského podílu na celkovém vyznění.

A přesto má tento film jednu velikou, převelikou vadu na kráse a sice tu, že ve své době nebyl uveden na televizní obrazovky. Vznikal totiž v pohnuté době po osmašedesátém roce. Brzy po jeho dokončení musel Vanýsek opustit brněnskou televizi a stáhl se do ústraní příhraničního divadla. Po několikaleté pauze se do Brna vrátil, ale už ne jako zaměstnanec televize, ale výhradně jako její smluvní spolupracovník v oblasti scenáristiky a režie. Dalo by se tedy říci, že film Cesta, která vede nikam skončil v trezoru. Kdyby tam ovšem byl. Na počátku devadesátých let, kdy se tomuto i ostatním výtvorům uvolnila cesta k veřejné prezentaci, se zjistilo, že ze zmiňovaného filmu v brněnské televizi není ani metr. Nebýt prozíravosti samotného autora, který měl celá ta léta schovanou pracovní kopii doma „pod postelí“, tak se nebylo na co dívat.

Hudební film Jiřího Vanýska Cesta, která vede nikam, kterému byla věnována tato připomínka, byl ve své době záslužným počinem na kulturním poli. Dokumentuje atmosféru šedesátých let tak, jak ji vnímala a ztotožňovala se s ní tehdejší mladá generace.


Jiří Donné, 2004

[nahoru]