Festival lze vykládat jako svého druhu \„poslední vítězství\“ v krátké historii kontaktů jazzu a rocku v tehejší ČSSR se Západem a jeden z posledních záblesků svobodnější atmosféry Pražského jara. V následujícím roce sice ještě do Československa našlo cestu několik jazzmanů zvučných jmen a zajmavých rockerů, ale už ne v takové koncentraci – a jejich pramen stále schnul, až vyschnul úplně.

Festival začal 30. října 1969 koncertem Duke Ellingtona. "Slyšet a na vlastní oči vidět Ellingtonův orchestr znamená pro jazzového fanouška totéž co návštěva Louvru pro ctitele výtvarného umění, plesal v Áčku publicista Antonín Matzner, ačkoli na koncertu samotném shledal smítka.

Další den se s Big Bandem Václava Zahradníka představil Slide Hampton a večer vyvrcholil vystoupením Oscar Peterson Tria (vystoupil s rytmikou Sam Jones – b, Bobby Durham – dr). „Popsat, co Peterson uhraje ve svém tempu, je nemožné,“ tleskal publicista Leo Jehne.

K nejslavnějšímu momentu festivalu došlo ale prvního listopadu. Před údajně nejslabší návštěvou zahájil vibrafonista Dave Pike s doprovodným ansámblem Dave Pike Set. Co následovalo potom, vešlo do dějin českého rocku.

„Původně jsem nechtěl jít, jazz mne vůbec nezajímal,“ vzpomínal na ten večer ve své knize Alternativa Mikoláš Chadima. "Ale přitel Jeník mne přesvděčil, že to bude nářez, protože bubeník kdysi bubnoval s Mayallem. Zde se sluší připomenout, že právě tato skutečnost nejspíš rockové příznivce nejvíc nalomila, mayallománie a vůbec obliba bílého blues byla tehdy v ČSSR v plném běhu.

Než dále Chadima. „Kapely, které hrály, si nepamatuju, protože to, co předvedlo Colosseum, všechno smazalo. Po několika taktech… se začali zvedat ortodoxní jazzmani, doslova úprkem opouštěl ihlediště a na jejich místo se cpali vlasatci. Během několika minut se sociální složení na místech k sezení změnilo… Koncert Colossea byl jedním z největších zážitků, jaký jsem kdy u nás měl.“ O úprku jazzmanů hovoří sborem všichni pamětníci. A dobové recenze potvrzují sílu Chadimova zážitku.

V neděli festival uzavřela premiéra Hniličkovy skladby Missa In Es v provedení Orchestru Gustava Broma a závěrečný večer s kvartetem Carstena Meinerta a Kenny Clarke & Fancy Bolland big bandem.