Noblesní chlap. Na poměry tuzemského popu až neuvěřitelně.

Takhle máme Miroslava Žbirku zafixovaného z popového provozu, a potvrzeného ze stominutového rozhovoru, který jsme s ním před šesti lety dělali do Popstory. Byl jeden z nejdelších a jeden z nejlepších. Lexa s ním ještě nedávno točil pořad Doupě Miroslava Žbirky, a myslím, že by řečené potvrdil z relativně čerstvé zkušenosti.

Na začátku osmdesátých let způsobil celkem slušný a žádoucí průvan v tehdejším federálním popu. Neudělal blbou desku (nebo vy snad o nějaké víte?) a některé z jeho desek jsou hrubě nedoceněné nuggety československé populární hudby (jestli se ptáte, co tím chtěl klasik říci, tak Zlomky poznania.)

A pak je tu schopnost udržet si pozici, úroveň a respekt ještě čtyřicet let poté, co sesadil Karla Gotta z jeho slavičího pašaliku a způsobil výše zmíněný průvan. A udržet si nadhled nad svým usilováním do konce svých dní a v pravou chvíli propíchnout balonek vlastní důležitosti sebeshozem provedeným v nejlepší tradici ‚britského suchého‘.

Slovy titulní písně seriálu Lajna: kdo to má?