Vernisáž výstavy Mně se líbí Bob, to bylo něco, nad tím kroutíme hlavami ještě teď.

Totiž: že je v den vernisáže neskutečně hnusně (takže kdo by kam chodil), na to jsme si zvykli.

Že v den vernisáže prší i omluvenky, to taky.

Ale záludnost výpočetní techniky, která se projeví v několikahodinových aktualizacích programů, když chce člověk pustit projekci k výstavě, to tu ještě nebylo.

A že návštěvníci vernisáže tváří v tvář situaci vezmou režii večera do svých rukou a udělají si neplánovanou dylanovskou zpívanou – k níž nakonec přiloží ruku a hlas i jediný činovník muzea, způsobilý v téhle věci konat – to jsme přisámbůh ještě nezažili.

Když pak jiný činovník muzea o pár hodin později sto kilometrů od Kaštanu kvalifikovaně konverzuje s mongolským filmovým historikem na tramvajové refýži ve svém rodném městě, to už je vlastně jenom takové logické vyústění celého večera.

Tak takovéhle věci se nám dějí.