Kdyby se uděloval titul patriarchy českého rock'n'rollu, příslušel by s největší pravděpodobností Pavlu Sedláčkovi. Ze silné čtyřky první generace českého r'n'r (Bobek – Sedláček – Volek – Kaplan) zůstává ostatně jediný pozůstalý.

Pro tuto příležitost otvíráme díl seriálu Aleše OPekara Bigbítové šlápoty, který je Sedláčkovi věnován. Vyšel v roce 1996 v časopisu Rock&Pop. A my můžeme doplnit, že s Cadillacem zpíval, dokud mu to nezhatil čínomor, a bohdá zase bude.

Všechno nejlepší, velebný kmete!

ŠLÁPOTY 9: PAVEL SEDLÁČEK

EP-HiFi, ČSM Šmukýřka, Studijní skupina big beatu, Karkulka, Mefisto, Colour Images, Expression, Fontána, Cadillac

„Vážení přátelé, představuji vám soubor, který nese nezvyklý název. Elektroakustický přenos Hi-Fi. Jde totiž o soubor s takovými hudebními nástroji, jejichž zvuková modulace je přenášena převážně elektroakustickými kanály k posluchači v sále, na rozdíl od většiny orchestrů s přímo vyzařujícími nástroji. Náš soubor začne v nejbližších týdnech používat zařízení pro umělý dozvuk. Pomocí tohoto zařízení bude možno dosáhnout určitých zvukových efektů, které hudba tohoto druhu přímo vyžaduje a také se zlepší elektroakustický přenos. Zatím omluvte naše víceméně provizorní zařízení, především tento mikrofon, jehož šumová hladina je příliš vysoká, než aby bylo možno hovořit o přenosu v high-fidelity.“

Takovýto proslov si připravil koncem roku 1961 Binny Lanney neboli Zbyněk Lán, proslulý rock'n'rollový zvukař, nepraktický génius českého beatu, k úvodu vystoupení skupiny Pavla Sedláčka. Ta se na jistou dobu úspěšně schovala pod křídla Klubu elektroakustiky Svazarmu. Než se však Sedláčkův hlas stal předmětem ‚elektroakustického přenosu‘, událo se pár zajímavých příhod.

Pěvecká soutěž pro mladé 1956

Pavel Sedláček se narodil 4.7.1941 v Praze. Ve kolem svých čtrnácti let začal poslouchat zahraniční stanice AFN Munich a Radio Luxembourg. Pár minut záběrů na tančící Američany (hrané českými pásky typu Ády Říhy) z českého filmu Únos jej přiměly naučit se tancovat jitterbug, jehož kreace přecházely i do rock'n'rollu.

Poprvé vylezl na pódium před lidi v lokální ‚Pěvecké soutěži pro mladé‘ v kulturáku v Praze 4, v ulici E.E. Kische. Doprovod tam obstarávala kapela Jirky Falady, jazzůvka, ale na Rock Around The Clock se chytla. Bylo to asi v roce 1956, tedy ve stejné době, kdy Akord club v Redutě začal unášet publikum stejnou skladbou v českém překladu (Tak jak plyne řeky proud – viz Bigbítové šlápoty č.3, R&P 1996, č.3, s.73). Výhra v lokální soutěži patnáctiletého Sedláčka povzbudila k rozhodnutí zabývat se rock'n'rollem vážněji.

Doma dostal kytaru, studoval průmyslovku a angličtinu, opisoval si texty z rádia a nahrával na magnetofonový adaptér, který se instaloval na gramofon. Zároveň sháněl spoluhráče, zajišťoval zkoušení i vystupování. Kytara, akustická basa, saxofon a bubínek. Na všechno hráli kluci z ulice, z Pankráce nebo Nuslí. Slovy Pavla Sedláčka „amatérská kapela, špatná, ale nadšená“.

Koncem roku 1957 šel režim tvrdě proti rock'n'rollu. Vzpomeňte na aféru kolem tanečního večírku v Mánesu (viz R&P 1996, č.2). Mimochodem, s jednou z odsouzených, Lídou Čulíkovou, se vzápětí Sedláček důvěrně zkamarádil. V padesátém sedmém však došlo i na ‚školní‘ skupinu Pavla Sedláčka. Zkoušela v té době v Pionýrském domě v Grebovce a dovolila si vystoupit v kavárně SIA. Někdo na ně zavolal policajty. Pohrozili jim, že je zavřou, pokud s tím nepřestanou. To tehdy samozřejmě stačilo, aby se skupina nadobro rozprchla.

Hledáme nové talenty 1959

Po gramoadaptéru měli Sedláčkovi doma ještě obrovský magnetofon Supraphon a pak přišel Sonet. První gramofonová deska s rock'n'rollem v Sedláčkových rukách byla Tutti Frutti v podání Pat Boona, ještě na rychlost 78. Od přítele Jardy Musila pak koupil zařízení na domácí rytí desek do rentgenů a dalších náhražkových materiálů a tak Sedláček vyráběl pirátské desky, podobně jako v mnohem větším měřítku Pavel Kratochvíl.

Těžko říct, kdy a jestli vůbec by se Sedláček k aktivnímu provozování rock'n'rollu vrátil, kdyby neslyšel koncem roku 1959 Sputniky. Zpívali česky a nikdo je nezakazoval. To byl důkaz, že to jde. Musí to zkusit znovu, ale s angličtinou! Díky tomu se mohla odehrát na soutěži ‚Hledáme nové talenty‘ v pražské Alfě asi tato příhoda: kapelník Bob Šmidrkal se ptá mladíka, třímajícího v ruce kytaru, co že jako bude v soutěži zpívat. Mladík: „Jailhouse Rock“! A kapela „Jo jo, Jalousie, to známe“. A spustili pomalý doprovod k baladě Frankieho Laina. Samozřejmě po pár taktech museli, s výjimkou bubeníka, přestat, neboť mladík si vedl svou ve značně rychlejším tempu a s mnohem divočejším frázováním, odposlouchaném od Elvise Presleyho. Soutěž dozpíval s kytarou a vyhrál.

EP Hi-Fi

Pavel Sedláček pak střídal různé spoluhráče a snažil se vystupovat, kde se dalo. Až se v průběhu roku 1961 seznámil na poslechové party u Pavla Kratochvíla s ‚Poděbraďáky‘ Pete Kaplanem, který poslední ročník studia poděbradské fakulty radiotechniky dokončoval v Praze, a Pavlem Chrastinou, který pobýval v Praze, protože byl ze stejné školy právě vyloučen. Spojením Sedláčka s bývalým Samuels Bandem se stabilizovalo hvězdné obsazení: Zpíval a na doprovodnou kytaru hrál Pavel Sedláček. Na sólovou elektrickou kytaru hrál suverénně Pete Kaplan. U kytary se objevoval i Ladislav Štaidl. Pavel Chrastina definitivně odložil samuelovské violoncello a začal experimentovat s basovými strunami, natahovanými na normální polodutou šestistrunnou kytaru se snímačem. Struny z piana byly moc tvrdé a na kytaře nehrály. Otec Toma Chábery, jednoho ze zvukařů, měl doma hodinářský soustruh. Do něho upnuli kytarovou strunu, nad plamenem vyžíhali měděné dráty a pak je pomocí soustruhu na strunu namotávali. Tím docílili basového tónu, který dobře zněl a ladil. Jediná chyba byla, že struna vydržela sotva týden. Praskala. Bylo nutno namotat jich alespoň po pěti do zásoby.

U piana se střídali, podle toho, kdo měl čas, Miroslav Berka, Jaromír Klempíř a Vladěna Bezděk. Podobně se u bicích střídali Jiří Doležal, Michal Brumlík, Jan A. Pacák a Pavel Lébl. Na saxofon se již objevil Míla Růžek, který podobně jako takřka všichni raní beatoví bubeníci začínal v dixielandu.

A publikum? Šílelo k zbláznění. Ať to bylo na Jezerce, v Košířích, v sále Merkur v Pařížské ulici nebo v kulturním středisku na nádraží Praha-Střed. Pavel Sedláček vytvořil image hvězdy – kamaráda, idola mládeže jako obyčejného kluka, který se nijak neliší od ostatních, nepovyšuje se, nemá velký znělý hlas, ale dokáže strhnout rytmem, cítěním a frázováním. Název EP Hi-Fi vymyslel Binny Lanney. Vedle vysvětlení ‚Elektroakustický přenos‘ je možno za zkratky dosadit i iniciály Elvise Presleyho, jehož repertoár Pavla Sedláčka nejvíce inspiroval. Dalšími inspirátory byli zpěváci Conway Twitty nebo Eddie Cochran. K největším hitům patřilo Tallahassee Lassie od Freddy Cannona. Velkým tahákem byl Chuck Berry (Johnny B.Goode, Little Queenie…) a vlastně všechny v té době známé rock'n'rolly a twisty.

Studijní skupina big beatu

Pavel Sedláček byl, společně se Sputniky, prvním, kdo začal používat a šířit výraz ‚big beat‘, který měl být neutrálním synonymem k průšvihy opředenému a Amerikou příliš okatě vonícímu slovu rock'n'roll. Později, konkrétně v červnové Melodii 1967 (s.147) termín ‚big beat‘ společně s Jaromírem Tůmou ze stejného důvodu zavrhl, ale už bylo pozdě. ‚Big beat‘ už natolik zakořenil v české mluvě, že je z něho dnes dobrý český ‚bigbít‘.

Dosavadní články o formacích Pavla Sedláčka shodně uvádějí, že název EP Hi-Fi vznikl až přejmenováním Studijní skupiny big beatu. Ve skutečnosti tomu bylo naopak. Nejprve EP Hi-Fi, působící při Klubu elektroakustiky. Pak Studijní skupina big beatu, která působila především v OKD v Praze 10. A mezitím ještě řada dalších krátkodobých názvů, jako třeba ČSM Šmukýřka, to když Binny sehnal zkušebnu v klubovně na Šmukýřce v Praze 10.

Jeden z opravdu památných koncertů se odehrál jednoho večera roku 1962 v kulturním sále nádraží Praha-Střed (předtím a dnes opět Masarykovo nádraží). Vystřídalo se zde snad na deset účinkujících hudebníků a bylo jako obvykle zcela vyprodáno. Podnikavý Sedláček prý ještě pouštěl oknem za tři kačky poslední nadšence. V báječné atmosféře pak skončily všechny židle brzy na hromadě uprostřed místnosti. Sedláček přistoupil k mikrofonu a řekl, že nebude pokračovat, pokud nebudou židle urovnány. A světe div se, ozval se strašný rachot a za dvě minuty byly židle na svých místech! Světe nediv se, během další písničky byly polámané židle opět na hromadě – ale snaha se cení. Semafor signalizuje křižovatku

Pavel Sedláček začal od roku 1960 studovat vysokou. Aby byl přijat, musel se stát na čas dělníkem. Od září 1962 pak přijal lano do Semaforu, nejprve do Šesti žen Jindřicha VIII a o rok později do pásma Zuzana není pro nikoho doma. Odsud pochází i první původní hit, ztvárněný i v televizním klipu: Život je pes od Šlitra a Suchého. Ve stejné době se také poznal s Evou Pilarovou, s níž nazpíval milostný duet Hey Paula. Nová láska, divadlo, škola a kapela, to už se nedalo stíhat. Stranou šla kapela. Osiřelí muzikanti Kaplan, Chrastina, Růžek, Berka a střídající se bubeníci se samozřejmě neztratili. Koncem roku 1962 vpluli jako doprovodná skupina do Karlínského kulturního kabaretu a asi od února 1963 začali vystupovat samostatně v klubu Olympik pod manažerským vedením kontrabasisty Smetáka. Ten je přejmenoval z Karkulky na Olympic a tím začala úplně nová kapitola českého bigbítu.

V kabaretu u Zábranských mezitím začala fungovat jiná Karkulka, založená Jiřím Brabcem. S ní zase Sedláček účinkoval v Šimkově a Grossmannově Procesu s bigbeatovým králem.

Příjmy Pavla Sedláčka vzrostly v roce 1963 natolik, že to pěkně zamotalo hlavu úředníkům studijního oddělení fakulty, což dospělo až k ultimatu – zpívání nebo škola. Pavlovo řešení bylo lišácké: přestup na jinou školu.

Kriminál 15.2.-4.11.1965

Takový ‚drzý‘ student, který vydělává víc než oni a ještě k tomu rock'n'rollem, mohl jít komunistickým státním úředníkům opravdu pěkně na nervy. Asi byl dost sledován a navíc jim sám nahrál na smeč.

V roce 1964 se otevíraly možnosti zahraničních zájezdů. Se Semaforem jel Sedláček do Holandska a západního Berlína. Vystupoval pohostinně i s Mefistem. Strašně chtěl auto. Kdo by taky ve třiadvaceti v polovině 60.let nechtěl? Peníze by se dohromady daly, ale v Mototechně byl pořadník. Co takhle přivézt auto ze Západu? Jediná šance byla sehnat přes známé fiktivní darovací dopis příbuznému od někoho ze Západu, pak načerno vyměnit peníze a převézt je na určené místo, a …

Mladá fronta 26.5.1965: „…HLAVNÍ OBŽALOVANÝ PAVEL SEDLÁČEK ZPůSOBIL NAŠEMU DEVIZOVÉMU HOSPODÁŘSTVÍ ŠKODU V ČÁSTCE TÉMĚŘ 53 TISÍC KORUN. NELEGÁLNÍM ZPůSOBEM ZAKOUPIL NAPŘÍKLAD V ZÁPADNÍM BERLÍNĚ OSOBNÍ VŮZ FIAT 1800 A OKLAMAL CELNÍ ORGÁNY. V TÉTO NEKALÉ ČINNOSTI NAŠEL SEDLÁČEK POMOC U EVY PILAROVÉ A U SVÉ MATKY, KTERÁ JE ROVNĚŽ OBŽALOVÁNA…“

Mladá fronta 27.5.1965: „…VE STŘEDU ODPOLEDNE VYNESL SENÁT MĚSTSKÉHO SOUDU ROZSUDEK NAD PAVLEM SEDLÁČKEM, EVOU PILAROVOU A DALŠÍMI ŠESTI OBŽALOVANÝMI… PAVEL SEDLÁČEK BYL ODSOUZEN K TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY NA OSMNÁCT MĚSÍCů NEPODMÍNĚNĚ. DÁLE SOUD VYSLOVIL PROPADNUTÍ AUTOMOBILU FIAT 1800 A ULOŽIL NAHRADIT ÚSTŘEDNÍ CELNÍ SPRÁVĚ ŠKODU 6429,– Kčs, ZPŮSOBENOU ZKRÁCENÍM CELNÍHO POPLATKU… PŘELÍČENÍ PŘINESLO POUČENÍ VŠEM, KTEŘÍ ŽIJÍ V ILUZI, ŽE POPULÁRNÍM UMĚLCůM JE V NAŠÍ SPOLEČNOSTI VŠE PARDONOVÁNO. ALE ŽÁDNÝ ÚSPĚCH NEMůŽE BÝT OMLUVOU PRO JEDNÁNÍ, KTERÉ PORUŠUJE ZÁKON…“

STB se samozřejmě snažila případ zpolitizovat. Kontakt se Svobodnou Evropou, převoz zakázané literatury a dokonce mrtvé schránky, špionáž. Přes několikeré domovní prohlídky se nepodařilo žádný důkaz nalézt. V odvolacím řízení museli naopak ještě tři měsíce srazit, ale stejně. Důsledky byly zřetelné.

Ve stejné době se objevil na scéně podobný typ ‚nastydlého chlapeckého tenora‘ Václav Neckář a zaplnil uvolněné místo na pop scéně, podobně jako třeba Dalibor Janda po Jiřím Schellingrovi o patnáct let později. Nabídky k angažmá se Sedláčkovi po propuštění nehrnuly. Nakonec pomohlo Apollo Jiřího Štaidla.

Stručně, co bylo dál

V roce 1967 hrál Pavel Sedláček roli Prcka v muzikálu Gentlemani a s Ringo Čechem se věnoval rock'n'rollovému revivalu v Rogers Bandu. Z bývalých P 67 (Netopil, Kozel, Jahn) vytvořil v lednu 1968 skupinu Colour Images, zaměřenou na rhythm & blues a, jak jinak, rock'n'rollový revival. O rok později pak vznikla devítičlenná kapela Expression, se třemi dechy v duchu Blood, Sweat and Tears. Zkusil to i na Bratislavské lyře s písničkou Kde je ten bič. V první půli 70. let zpíval s poprockovou skupinou Fontána (která se předtím jmenovala Beatings a potom Renesance). A dnes? Na začátku 80.let se pan inženýr ještě vyučil kuchařem a číšníkem, takže dnes řídí své tři podniky v centru Prahy: RENO – snack bar s hernou, restauraci a kavárnu. Občas si zazpívá se svou kapelou Cadillac, ale jinak jezdí BAVORÁKEM!