Rodák z Malých Žernosek u Lovosic na sebe poprvé výrazněji upozornil v orchestru Golden Kids, kam si ho v listopadu 1968 vytáhl Bohuslav Ondráček. To už měl za sebou několik rockových skupin lokálního významu a větší část studia na pražské konzervatoři (dokončil je v roce 1970).

Po hořkém konci Golden Kids krátce spolupracoval s Helenou Vondráčkovou (album Ostrov Heleny Vondráčkové, 1970) a externě nahrával s TOČRem. Aranžoval také třeí album Olympiku Jedeme, jedeme. Na podzim 1971 si jej Václav Neckář vytáhl do své doprovodné skupiny Bacily. Petřina jí tři roky vedl a do roku 1978 se výrazně podílel na jejím zvuku, repertoáru a nahrávkách (zejména album Tomu, kdo nás má rád z roku 1975). Především díky němu byl Neckář jeden z mála popových interpretů, který byl jakž takž přijatelný i pro rockové publikum.

Vedle angažmá v Bacilech se jako autor a aranžér zapsal na nahrávky řady interpretů z rockového i popového polosvěta. Především debutová alba C&K Vocalu (jehož doprovodnou skupinu vedl) či Luboše Pospíšila nebo první alba Petry Janů nesou výrazný otisk jeho osobnosti.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let natočil dvě sólová alba, Super-robot (1978) a Pečeť (1983). Svého času velice úspěšné desky – té první se prodalo přes 60 000 výlisků – vydal letos Supraphon v reedici.

Po odchodu z Bacilů se Petřina na dlouhá léta stáhl z pódií, až na nečekané turné s Katapultem. Nadále ale působil jako autor, aranžér a studiový hráč, příležitostně skládající i pro film (Smrt talentovaného ševce, Koncert).

K Bacilům se vrátil na sklonku osmdesátých let a podepsal se pod Neckářovo LP [i]Pod komandem lásky[/i], podivuhodný pokus stárnoucího mistra balad o tvrdší rockové album. Josefa Vlčka tehdy tak rozvrkočilo, že do své recenze v Gramorevui vmontoval i Jirousovu Zprávu o třetím hudebním obrození (v říjnu 1989). Neckářovi zůstal Petřina věrný dodnes. Tu a tam na něj můžeme narazit i v roli producenta (Ciment). Jméno Petřina dnes nicméně obaluje proslulostí spíše Ota Petřina ml. známý pod pseudonymem Marpo.