Výstavy v Popmuseu

Co se stane s hudbou všedního dne, když si řeknou „ano“ dva národy s trochu odlišnou náturou?

Na jedné straně sentimentální trampské písně, ale i chtivé kabaretní popěvky, ryčné dechovky a módní shimmy a charlestony, na druhé straně silné lidovky, píšťalky, fujary a čardáše, do nichž zvolna pronikají foxtroty a tanga. Na jednu stranu je to blízko do Německa, na druhou Vídně a Budapešti. Na jedné straně převládají bezvěrci, na druhé katolíci. Na jedné Švejk, na druhé Jánošík.

Slovenští vokalisté jezdí natáčet do pražských studií, čeští pedagogové jezdí učit na Slovensko. Slováci zkrátí svou swingovou etapu, aby o to bystřeji vlétli do éry bigbítové. V 70. letech se česká scéna rozvírá mezi poslušným popíkem a policejně stíhaným undergroundem, na Slovensku kupuje ministr kultury rockerovi Hammondky.

V 80. letech se český pop omlazuje mladými loutkami stárnoucích šéfů klanů, zatímco Slováci vtrhnou na popovou scénu s rockovým zvukem.

Po sňatku z rozumu (1918 – 30), po líbánkách i šarvátkách (1930 – 39), po chvilkové nevěře (1939 – 45) a znovusmíření (1945 – 60), po dalších líbánkách a šarvátkách (1960 – 69), po rozumné domluvě na oddělených účtech (1969 – 90) následuje rozvod (1990 – 92).

Naštěstí to dobře dopadlo. Bez facek. Po rozvodu si zase dobře rozumíme.

„To jsem si celý život přál. Bydlet na Slovensku a vydělávat v zahraničí“ pravil Richard Müller na jednom pražském koncertě v roce 1993.